MĚSTYS.

Náměstíčko nízké dlouho

na prázdné kamení se dívá

a mile netečné se dívá

za osamělým krokem jediným.

Vzbudí se náhle světlá zasněnost slunce,

čerň stínů zplodí, jejich břitké obrysy

dumají chvíli na vápenném jasu zdí;

však brzo tají, pohynou;

své jednotvárné dějiny dva stromky

vytvářejí stálým, snovým střídáním

světelných i stinných vln svých listových.

V tom dlouhém, tichém slunce dýchání

jenom velmi zvolna stárnou všechna srdce.