Mesyáš.

Uměny Sálemské! vzácnější počněte píseň:

Vyšší jsou ke věcem příhodné tóny nebeským.

Obmešené studénky a chladní stínové lesní,

Pindové sny a Parnaské zobecnělé dívky

Dél nemohou mě těšit. – O přiď a nadchni ty hlas můj,

Jenžs svaté rozpálil rty ohněm Izaiáše!

Takto prorok Božský zpíval, vytržen jsa v budoucnost:

Počneť Panna divem, porodí syna v čistotě panna.

Ej vyniká proutek z kořenů odrostaje Izai,

Květ jeho posvátný vznesenou nebe vzplňuje vůní.

Nadvětrný duch odpočinouc stane na jeho větví,

A jeho vrchol holubice osedne tajemná.

Sem rosu nektarovou, sem nebesa s hůry vydejte,

A v tichu příjemném povlovným sprchněte deštěm.

Zrostlina ta sylný bude lík churavým a nemocným,

Záštita před bouří, a v upalu ochlada horkém.

Pojdeť bezpraví všeliké, dávný zhyne ouklad:

Spravedlnost vrátí se a svou zase vyzdviže váhu;

Olívovou ratolístku pokoj zas nad světy vztáhne,

A nevinnost na zem bělorouchá od nebe sstoupí.

Míjejtež brzo léta a vzejdi to žádané jitro!

Přiď na svět spasytedlné, přiď nemluvně! naroď se.

Ejhle libá nejrannější tobě příroda kvítí

Je se vynášeti a všeliký jara vonného zápach.

Viz, hlavu jak sklání vysokou k tobě sláva Libanská,

Viz, plesají na horách shybujíc lesy vrchole valné,

Vyvstává vonný od nízkého Sáronu oblak,

A květný na obět dýmá v nebe zápachy Karmél.

Slyš v truchlé veselý hlas pustině: Cesty hotovte!

Bůh, Bůh přicházý: Bůh, Bůh ty pahorky hudebné

Opětují a hučí to skály, že blízko je Božstvo.

Ejhle, přijímá jej země od nebe nakloněného!

Sniž horo se všeliká a vy doly zvýšeny buďte,

Sehněte své hlavy cedry a klaňte se; měkněte skály,

Ustupte prudké řeky, ej Spasytel přicházý,

Zvěstovaný Spasytel zpěvy dávných po věky věšťců.

Slyšte hluší, vy slepí prohlédněte! On s zraku sejme

Husté tmy a vydá na slepou zřítedlnicy světlo.

On, onť jest, an zamezené hlasu průduchy vzjasní,

A povelí, by nová nabytý sluch kouzlila hudba.

Zazpívá sy němý, a chromý svou odvrha berli

Proskakovat bude se co jelen; bude reptu a lkání

Neslýcháno potom, s všeliké slze setřena tváři,

A sp’ata v pouto demantové smrt, a rány pocýtí

Věčné vrah pekel ukrutný. Jako pečuje dobrý

O svůj brav pastýř, veda jej, kde jasno povětří,

A svíží kde pastva, hledá ztracených a uvádí

Na drahu bloudícých, dnem jich střeže, a v nocy chrání,

Outličká do náručí své jehňátka pojímá,

Svou y krmí je rukou a na svém pěstuje klíně:

Veškeru tak pilnost strážnost člověčenstvo zaměstkná

Otce věků příštích; tuť víc proti národu národ

Nevstane ukrutný, nezdvíhne se k bitvě bojovník,

Ni pole okrývat bude blyštícými se mečmi,

Ni kovová k vzteku trouba budit: skuje v nakřivený srp

Sudlice neplatná, široký meč v rádlo se skončí.

Vzrostou hustě paláce: synem dokoná se radostným,

Krátkověký započal co otec. Bude réva potomkům

Dávati chlad; ruka, jenž obilí sela, táž bude žíti.

V poušti neourodné uvidí růst lílie pastýř.

Užáslý, uvidí zelenost povstávati náhlou:

V pustině vyprahlé hlučných vody uslyše spádů

Ustrne se podivem. Tam kde v rozpuklině skalní

Lítá bydlela saň, chvěje teď se v rozdechu větrů

Trest zelená, vysoký plyne tam jako výlevy rákos.

Písečné, pusté doly, smutné jindy trniště,

Sosna nyní zlepilá, a sličný zdobuje pušpan.

Ustupují květným bezlisté chrastiny palmám,

Myrtu y vonnému škodný hloh. Bude vlk a beránek

Na zeleném spolu pásti se oupoře; tygra y parda

Na řetězých z kvítí povedou pacholátka maličká.

S býkem u jedněch bude lev se scházeti jeslí,

Neškodný poutníkovi had paty lízati prašné;

Dítě neostavené bazyliška y ještěra pstrého

Uchvátí a se zeleným se zabývati leskem,

A s jazykem jeho rozdvojeným bude bez škody hráti.

Povstaň věncovaný světlem ó Sáleme mocný,

Povstaň, a spanilé hlavy své pozdvihni a vzhlédni!

Valná ejhle! potomstva dvorů tvých prostoru krášlí,

Ejhle! hrnou se davem od všech stran u věku příštím

Nezrození dosavád synové, dcery: života lační,

S žádostí čekajíce nebes! Viz národy státi

U bran tvých, v tvém světle chodit, a poklonu v chrámě

Skládati tvém. Ej patř, tvoji jak oltářové světlí

Od rozprostřených na tvář obklíčeni králů

Kouří se zbytkem Sabejské ourody jarní.

Pro tebe rozkvetají Idumejské hájiny vonné,

A na horách Offír žíří zlata pro tebe sýmě.

Otvírá nebe jiskřícý své široko brány,

Výlevy dne lije nad hlavu tvou; již nebude slunce

Pozlacovat víc rána a Cynthye plniti roh svůj

Ustane stříbrný, brž ve tvé svrchovanější

Pojde paprsky: jeden výlev bude slávy, jeden lesk

Nemračný dvory okryje tvé. Samo svítiti světlo

Pozjevené bude a věčný Boha den bude dnem tvým!

Vyschnou vláhy jezer, vymizý nebe v způsobě dýmu,

Skály se v prach sesunou, hory pak rozpuštěny pojdou.

Zůstane však slovo Páně nepohnuto, y požehnání;

Věčnéť tvé panství, Mesyáš tvůj kraluje věčně.