metafysika

chřadne-li to, čemu říkáme tělo,

stýskává si tak zvaná duše:

řekne-li srdce, že už dost dřelo,

proč zhroutí se i má napjatá kuše.

střílela květem, láskou i hněvem,

vznešená přece byla.

než se vše v popel promění žehem,

tak ráda by vyskočila.

pýchy a domýšlivosti plna,

aspoň co kvíteček hlohu,

aspoň co čistá, průhledná vlna

moci se věčně zřít v bohu.

ilusi nesmrtelnosti a boha,

soustečko přeohlodaných kostí,

předhodí metafysická vloha

ubohé lidské ješitnosti.

a při tom člověk by všecku krásu

těch pytlů s nadějemi

dal rázem za slib, že svého času

se vrátí na nevděčnou zemi.