Metamorfosa Boha.

Kdy člověk v pýchy odboji

se hříchem proti tobě týčí,

tvůj Majestát si osvojí,

tvou silou svoji mdlobu líčí.

Tvá pomsta stojí na skoku

a sotva okamžik jen sečká,

ó marno jeho úskoku,

je na stopě vždy její smečka.

Kam vřítit se a kam se skrýt?

Psů vytí příšerné v sny vniká,

i pod paláce zlatý kryt

a v jasu slunce nezaniká.

A není náruč, není klín,

kam v klidu zabořiti hlavu;

jsou tady, tají se tu v stín

a srdce slyší jejich vřavu.

Jich drápy rudé, vzpřažené

se v nitro ostře zarývají,

jsou ruce marně vztažené,

rty vyschlé marně zaklínají. –

Však v slzách hořké lítosti

když s láskou k nohám tvým se shroutí,

tou veden ještě žádostí,

se dětsky k tobě přivinouti,

Ó sladké kouzlo proměny!

Kam zašla pomsta tvoje žhoucí?

Hle, koho na trůn vznešený

ty zdviháš k sobě, Všemohoucí!

Ty člověku jdeš láskou vstříc

a vraceného vineš úže,

boj bolestný už není víc,

zde sladce odpočinout může.

Ó záhady, ó tajemství,

ó marné jejich pronikání;

ó slunce, jež se věčně stkví

na lidském nebi: Smilování!

Ó jdem-li Pane, cestou zlou

a pomsta tvá nás lačně honí,

svou náruč rozpni otcovskou,

ať v pláči vrhneme se do ní.