METAMORFOSA.

Když kráčí kol mých oken drobná, nalíčená,

že zdá se celý svět polykat očima,

dvé její zřítelnic mne nese zanícena

do kraje, kde i smutek svou zvláštní vůni má.

To kraj je zázračný: sen stínů v dálkách pluje,

tam květy hovoří a vody mají dech

a vzduch, tak opojný, že k smrti vysiluje,

je jasný jako luna jatá v zrcadlech.

To ve dne. Večer však, na žhavých horizontech,

za prvních shvězdění, při navracení stád,

v té chvíli mystické, jíž táhne smrti povzdech,

se její planoucí mi zjeví majestát.

A nahá, velký fantóm, s prsy měděnými

má v každém oku spících tisíc rozkoší

a láká, kouzelná, mne láká lokty svými

chtíc dusit mne a spíjet mrakem vrkočí.

Až k ránu vše se propadá za stíny půlnočními.