METAMORFOSY

Červené teplé tóny to byly,

v nichž ironický valčík hřměl,

třpytivé lustry světla proud lily

do víru hlasů, šumů, těl –

Červené teplé byly to sloky,

koketa mdlá je tančila,

ta nesla v srdci zničené roky

a v hlavě moudrost motýla –

tak jsem je psával valčíky rudé;

dle mne je psali po Čechách

mládenci zdraví kroutíce všude

rty svoje v ironický tah.

Pak maloval jsem. Touha štěstí marná,

prostičký genre, skizza mravokárná,

národní výjev, duše osamělá,

pohádka srdce. Časem kresba smělá,

jež karikuje lotry, hlupců pýchu,

mrzáky duše – všecko to, co v tichu

tendenční malíř rozvážlivě robí.

On věřil ještě, řekněm, v lepší doby,

v svobodu příští, třeba sám byl v kleci,

v národa dík a jiné hloupé věci.

A brával k tomu barvy přitlumené,

tesklivé nebe, jež se šedě klene,

kraj melancholický, v němž není ruchu,

a smutek ležel v podzimkovém vzduchu.

Pak odhodil jsem malování své,

ať pavouk opřede je a červ rve.

I sochy miloval jsem. Šedý kámen

v strnulém harmonickém rozvlnění,

syn nesmrtelný bědné duše lidské

zrozený v mukách.

Co zatím roditelka jeho plna

nicotných bojů, vášní, marných cílů,

sklamání stálých, nechutenství, hnusu

v hrob němý spěje,

on, života vzhled míjícího maje,

studeně může zříti na zánik všeho,

neb necítí a žije hrdý, pyšný

nezemským žitím.

A co se člověk naučiti může,

já naučil se: studeným být, zhrdat,

své nitro zavřít, na povrch být šedý

studený kámen.

V modravých rytmech o břeh bít,

jas oblohy, krev slunce pít,

neb strofy hněvu zpěněné

na nebe vrhat zděšené,

mít hloub, v ní skrývat řadu let

své mrtvé, by jich nezřel svět,

čist býti tak, že hvězdám všem

lze směle býti zrcadlem,

a nedbat planých ševelů

o užitku svém, účelu,

a jediným žít zákonem:

Přírody býti výronem –

tak žít a hřmít a dout a hrát

a pranic dál se nestarat,

že vybírají z tebe sůl,

že sítě noří v rybnou důl,

že špínu těl svých potají

v tvých čistých vlnách smývají,

že po tvých proudech hučící

se ženou lodi kupčící

do dalných krajů o závod –

Ó modré pláně hravých vod,

ty elemente bez hrází,

tak obraz tvůj mě provází,

a v duši mé tvé rytmy zní,

má poetiko poslední!