Metamorfosy.

Že neznámému plujem vstříc, ó drahá,

tím více milujme se v nejistotě!

Co budem pak, až duch dá „s bohem“ hmotě,

až rety polibků se zřeknou blaha?

Snad břečtan – v nás táž objímání snaha,

jež pojila nás k sobě ve životě,

snad vzduch – a v stejné zachvějem se notě,

jak teď má dlaň když po tvých ňadrech sahá.

Snad kámen – spolu budem ležet kdesi,

snad vlna – těkat budem mezi lesy,

snad ptáci – jedné zpívat na haluzi!

Ať změnou v změnu, míti budem sebe,

dlít v jednom vzduchu, zříti v jedno nebe:

Tak, co zvem „smrtí“, nemá pro nás hrůzy.