METAMORPHOSY.

Když první slavíci v noc jara vonnou tlukou,

má duše ve flétnu se změní sedmizvukou,

v jíž písni dumavé, ve sladkém žalování

kol skráně dýchne ti májových vánků vání,

s niv vůní rašících a s prvních viol dechem – –

V ní jarem zkvetlý háj zašumí měkkým echem,

slyš, kosů píšťaly! – a na zelenou mez

křepelka stříbrných svých střásá „pět peněz“,

hrdliček sladký smích, jenž zvoní podvečerem,

kdy první polibek se zachví vonným šerem,

kdy labuť měsíční klid noci snivě čeří

a tichých ve vodách své bílé koupe peří –

Ó, první slavíci kdy sladce v keřích tlukou,

má duše zazní vstříc ti flétnou sedmizvukou.

Až v růží kalichu noc hvězdná usne vonném,

má duše uvítá té čárných houslí tonem – –

Ó, píseň jásavou ti, dítě, střesu v duši,

jak s letním deštěm v luh kdy tisíc perel prší,

uslyšíš skřivánka, ve zvonu blankytovém

jak srdce stříbrné když zvoní v jitru novém,

a sladce v loktech mých když sníš, na rtech mých visíc,

žežulka zakuká ti na polibků tisíc –

uslyšíš pramének jak bublá v lopuchoví,

čím šeptá mech i keř, i starých sosen krovy,

Ó, v žhoucí písni mé hvězd hudba bude skryta,

kdy v šeru starých lip vlá vůně medovitá,

kdy s retem splývá ret, k hlavě se sklání hlava

a v sladkých zásnubách se srdce srdci vzdává...

Ó, v růží kalichu až hvězdy usnou vonném,

má duše uvítá tě čárných houslí tÓnem.

A krajem tichý stesk až dýchne v podjesení,

má duše v zlatý roh se čarozvuký změní...

Ó, v tklivé písni mé, jak v tichém, teskném plesu,

uslyšíš jeleny, jak říjí v hloubi lesů,

při luně zarudlé, jež jako oko v pláči

slzami sinými květ svadlých růží smáčí – –

A rákos žloutnoucí ti zašepotá stenem,

o utonulých snech, o štěstí potopeném – –

uslyšíš větrů kvil v černavých kostrách stromů,

kdy poutník zpožděný se zmlkle vrací domů,

a listí spadalé kdy jeho pod kročeji

o smutku šelestí a marné beznaději...

Ó, krajem tichý stesk až dýchne v podjeseni,

má duše v zlatého se rohu píseň změní.

A zem až zahalí se sněhů do závoje,

jak zlatá rolnička ti zazní píseň moje – –

kdy v saních stuleni druh k druhu, skráně k skráni,

my nocí hřmíme v dál, po stříbrnaté pláni,

kdy kraj jak bílá báj, pod nebes hvězdným krovem,

se sněhem pozaskví ve třpytu démantovém – –

A tichem rolničky jak zlatě zašelestí,

my spolu budem snít, Ó dítě, o svém štěstí,

jež v dálce, za lesy nás v teplé chatě čeká – –

Tam sladce ovine nás jeho ruka měkká,

až žhoucím při krbu si sednem v záři rudé

a cvrček písničku nám do snů zvonit bude – –

Ó, kraj až zahalí se sněhů do závoje,

jak zlatá rolnička znít bude píseň moje...