Metamorphosy.

Na sobě vidím, jak let kruhem

jdu do proměny z proměny,

ať v klidu štěstí, v boji tuhém,

ať něhou, vášně plameny;

já pole jsem a osud pluhem.

Kdos na mne staví a kdos boří,

kdos přidává, kdos ubírá,

sta světů v duši mé se noří

a rázem sta jich umírá;

jak Proteus jsem na dně v moři.

Kdy bude dovršeno dílo?

Či smrt jest jeho slední ráz?

Či v krystal co se ve mně slilo,

rozptýlí ona, v světy zas

by dále létlo, kvetlo, žilo?

Buď jak buď! Tvoření být látkou,

to úkol vždy je blaživý,

a příroda je vlídnou matkou,

jež vyrovná vše protivy.

To stačí v života pouť krátkou.