METEOR

Kdys ve vlahé srpnové noci, kdy obzorem chvělo se tisíce hvězd

a v duši mé po Tobě touha, já díval se dlouze do dálných těch cest.

V tom meteor ohnivý šlehl a proletěl prudce tak modrou tou tmou,

a rty moje horečnou modlitbu šeptaly, bys byla věčně jen mou.

Já myslím naň v podzimním večeru, kam že as doletěl, zapad’ a zhas’,

zda leží kdes v pralesů klínu či v studeném objetí mořských snad řas.

Vím, duše má svítící touhou též poletí prostorem jednou, jak on,

kéž srdce Tvé naposled sžehne pak, opojí, jak věčně znějící tón.

Však v klíny skal nezmizí, ani v dno moří, věř, vrátí se jistě a zas,

neb touha má meteor nebude, jenž letěl chvíli jen, zapad’ a zhas’.