Meteor.

Na pahorku stál jsem sám,

stíny snášely se na zem,

v mraku, jako výsměch tmám,

ostrá zář v tom bleskla rázem.

Žluté světlo na obzor

trysklo a jas nebe halil,

padající meteor

středem záře té se valil.

Žárem bílý nad opál

plál a hrál v zrak září slepý,

a já v myšlénkách se ptal,

ký to přelud velkolepý?

Bledé pruhy za ním; jas

stále slabší zvolna hynul;

já se ptal své duše zas,

kde se vzal a kam se šinul?

V tmách jsem zůstal naposled,

ticho – mrak vše halil tmavý,

mou však duší dále let’

cizích světů zjev ten žhavý.

Za ním dále nebesy

spěl jsem nad mořem i lady,

nad pouštěmi, pralesy,

nad hor štíty, za ním všady.

Přál mu, v letu vítězném

by pad’ v šumné lůno moři,

když v něm v lesku líbezném

myriady světů hoří!

V prales nechať zafičí,

slona s hrochem zbudí v sítí

a ve suchém jehličí

obrovský nechť požár vznítí!

Šlehne jak meč anděla

v širé proudy Mississippi

k obloze, jež zardělá,

až divoce pěna vzkypí!

On, jenž ve triumfu lít’,

on, jenž říkal „sestro“ sferám,

ať udeří – má-li mřít –

v ledné čelo Kordillerám!

Jen ne v pole, u lidí,

ne střízlivá na předměstí,

šosák když jej uvidí,

hned do novin dá to štěstí,

seberou jej na vůz hned,

v museum jej dají schovat,

kde jej bude řadou let

hloupá mládež očumovat!