Methusalah.

Juž archa hotova a Noe čekal.

Lid v zpupnosti své zbujnělý se vztekal,

byl zvěří juž a přec bůh s trestem váhal.

Tu Noe myšlenkou v soud jeho sahal;

když na modlitbách dlel kdys pod hvězdami,

zřel anděla, jak letěl nad horami

a v ruce svojí povznášel číš zlatou.

I oslovil jej: „Mně se zdá, že matou

se soudy boha, archa dávno stojí.

Co v poháru, jejž neseš v ruce svojí?“ –

„Hněv Jehovy,“ děl anděl hlasem hromu. –

„A proč jej nevyleješ, k vůli komu

se v nebi udržuje váha trestu?“ –

„Nuž za mnou pojď, já ukážu ti cestu“ –

A za andělem kráčel Noe; v stepi

jak stanuli, v stád středu, stařec slepý

spal na kamení, malý, vetchý, bídný,

tvář rozrytá, jíž kmital úsměv vlídný,

se ztrácela ve vousu, vlasů plísně.

„Ten drží osud světa,“ anděl přísně

děl k Noemovi, „dokud žije, váha

se z ruky boha sjeti dolů zdráhá,

jak umře on, pak mého hněvu číše

svět zatopí. Jej neprobuď, mluv tiše.“ –

„Čím zasloužil si tuto boha přízeň,“

se Noe ptal, „snad dobrých skutků žízeň

v něm stále plá, je nad anděly ctnostný?“ –

„Ne,“ pravil anděl. – „Čím je bohu skvostný,

jest mírný, střídmý, štědrý, spravedlivý?“ –

„Ne,“ pravil anděl. – „Proč tedy ty divy

sám koná bůh, že k vůli jedinému

v žár nedovolí vzplanout hněvu svému?

Zda obětmi ho smiřuje a dary?“

A vážně pravil anděl: „On je starý!“