Mezi čtením Ariosta.

Tvá stance, ať juž hřímá nebo šepce,

má nymfy něhu, která tančí nahá

při měsíci, kde hvozd je, kam zrak sahá,

mech trne, listí chví se, šustí hebce.

Jak měsíc ona rosný pažit depce,

však náhle stane, zachvěje se, váhá,

neb slyší, lesem, kde se vine dráha,

cos jak cval divý vzdáleného hřebce.

I skrčí se a loví lačným uchem

ten jednotvárný zvuk, jenž tichým ruchem

se rovná srdci, které bije divě;

snad zbloudil rytíř nějaký tu lesy,

či starý faun ve houští ukryt kdesi

vděk její lačným okem hltá chtivě.