MEZI ČTENÍM ČESKÉ KRONIKY.

Je minulost pláň šírá, nedohledná –

a každý nechá otisk tam svých prací.

Pláň pro všecky je nerozdílná, jedna,

však každý se v ní jinou stopou ztrácí.

Je po jednom poušť bez křoví a holá,

kde večer je a stín jde rozvalinou,

a když tam pak soud budoucnosti volá,

ty hlasy někde v neurčitu hynou.

A po druhém tam lesy čerstvě voní,

v tlum balvanů polední slunce pere,

že, když hlas věků budoucích hřmí do ní,

zpět odpovědí volá echo steré...

Ty stará kniho, psaná chvící rukou

kdes v šeré jizbě za bouřlivých chvílí,

já otvírám tě – a v skráň echa tlukou,

z nich něco jásá a cos teskně kvílí.

A něco praví: „Jdi – tu starou slávu

slož do písní, ať upomínkou blaží!“

Však já si řekl: „Vzhůru, chlapče, hlavu –

a v novém díle buď též jednou paží!“