Mezi čtením Hugových „Contemplations“.

Mdlý marným sněním, unavený žalem,

a s vírou v sebe, s lidmi v sporu stálém,

jsem našel knihu tvou a duch můj složil

na ni, na skálu, jež ční v moře jeku,

a na niž padá záře dávných věků,

své perutě a k novým letům ožil;

a myšlenek tvých svatým světlem sycen

tam oltář krásy zbudoval a znícen

tvým ohněm zaplál jako blankyt jitrem.

Neb orel Jana z Pathmu slet’ ti k uchu,

a propastí hlas mluvil k tvému duchu

a srdce lidská se ti otevřela;

tys jako bůh šel hlubin jejich nitrem,

a vášeň, bol i muka, jež v nich vřela,

jsi zamknul, posvětiv je písně vlnou,

v svou věčnou knihu stínů boha plnou!