Mezi čtením Petrarky.

Já Petrarku jsem nemiloval z mládí,

po číši plamennější ret můj práhnul,

já v divějšího oře hřívu sáhnul,

jenž v nozdrách blesky s větry v závod pádí.

Však vím teď, sny nic v světě nenahradí,

teď k tomu snílkovi jsem rád se nahnul,

roj tužeb mých jak ptáků zástup táhnul

v stín olivy té, která věčně chladí.

Co milujem, je vždycky ve snu větší.

Čím život raní, to sen vždycky zléčí.

Sen opium jest, které v duši máme.

A ideál, za kterým život spěje,

ať bouří, bolem, vichrem beznaděje,

toť také sen a také neoklame.