Mezi dětmi.

Tak rád se na Tě zadívám vždy,

můj světlovlasý andílku,

když z knihy časem očka zvedneš,

a usměješ se na chvilku.

V tom úsměvu svém přelíbezném,

jímž líčko Tvé se polije,

tak cudnou, čistou připadáš mně,

jak bělostný květ lilie.

A tu vždy Krista vroucně prosím,

jenž maličkých je přítelem,

by od poskvrny hříchu všeho

Tě ochraňoval v světě zlém.

By nevinnou a cudnou stále

Tě v žití celém zachoval,

a jednou ve sbor andělů Svých,

Tě, dušinko má, povolal.

Ty modlíš se – jas ve zraku,

a ručky zbožně spjaté,

tak klečíš tu jak andílek

v své nevinnosti svaté.

A v Boha pevná důvěra

se po líčku Ti chvěje,

a modlitba Tvá výš a výš

až před trůn Boží spěje.

Ač nezní mocným hlaholem,

přec vniká nad oblohu,

a nad andělů svatý žalm,

je jistě dražší Bohu.

Mně zdá se, že Jej v nebi zřím

ve slávy majestátě –

jak, synáčku můj, žehná Ti

a usmívá se na Tě...