MEZI DNEM A NOCÍ.

V té hodině, kdy noc se se dnem dělí

a o prestiž s ním hluše zápolí,

tu lesy náhlou odpudlivost měly,

jež sdílela se všemu okolí.

Výr ještě čekal, svírán mocí lesa,

jenž hlubší bázně, tvrdší, než je hlad,

a cizí sten, smrt v zárodku svém nesa,

se vzdaloval a blížil odněkad.

A totam bylo kouzlo lesa toho

i rozbit jeho obrovský byl klid,

zde možná bylo dohadovat mnoho,

však nebylo zde pranic pochopit.

Sám člověk neví: roste, nebo hyne?

Zdaž vina toho padá na lesy?

Jsou samy sebou v ten čas nehostinné,

či přišel člověk s vlastní depressí?