MEZI DRUHY.

Zas usednu si v kruhu mezi vámi,

mí druzi staří, na kus pohovoru;

vše zladí mi, vše zcelí hlas váš známý,

co puklo ve mně ve dnech všedních sporů.

Ej, jak jsi – řeknu – vyrost, brachu milý,

a ty, můj drahý, nějak se mi kloníš –

jak? tuhá zima? větry prudké byly?

Jdi bloudku, divné myšlénky to honíš...

A počnem zticha, jak když chví se listí,

si povídati v šeré vaší hluši,

sny dávné, staré upomínky přísti,

vy mně – já vám – mám plnou toho duši.

Co za ten rok se s námi stalo všecko,

co bolelo a přebolelo zase,

si řeknem, jak když zpovídá se děcko,

bez bázně, že kdo po úsměšku pase.

Vy nejste podlí, vy mne nezradíte,

mě nesrazíte – nejste bez svědomí,

zde zapomenu lidské zloby líté,

mí kamarádi zlatí, lesní stromy!