MEZI DVĚMA SVĚTY

– V sněhu a v blátě jsem stála,

i když zář červnová v líce se smála –

oh, proč jsi nepřišel?

Mé oči prosily slzami časem,

sama jsem užasla nad vlastním hlasem,

jak lidsky zněl –!

Na prahu světničky zimavě šedé

pohádka špatně se přede a přede.

Pozdě je – žel!

Jen ruce třesou se neklidem němým...

– Snad tě mám ráda, ač dobře to nevím –

chtěl bys mne, chtěl?

– Na kraji ruiny lilie bílá,

proč jsi zas v jedli se proměnila?

Pod těžkou korunou tvou

chci já jen o světech zázračných snít,

kde by tě nezvábil kovový třpyt –

tě uštvanou.

A nějak ukonči všechno, můj bože!

Z bláta když zrobeno svatební lože,

v prach ji vrať, ve hlínu!

Je tolik blízko zas hřešící vlas.

Pro dlouhou lásku vysvoboď, spas

udatnou pozdní nevinu!