MEZI HROBY.

Osaměl jsem mezi rovy,

já a duše moje se mnou,

časný soumrak únorový

zvolna houstnul v mlhu jemnou.

Vítr táhnul mrtvých polem

jako pozdrav z jiných světů,

tiše pohnul suchým stvolem,

uschlý lupen zlíbal v letu.

K tomu jen mé kroky v písku,

ohlas žití stlumen v dáli...

V stínu křížů, obelisků

mrtví v zemi tiše spali...

Tu tam žlutá záře kmitá,

bílá svíce dohořívá...

Čí tu jména v kámen vryta?

Kdo tu v zemi odpočívá?

Čtu – a srdce v těle buší

při tom jméně, jež tu vryto,

velký smutek táhne duší

pro to, co zde navždy skryto.

Svíci v ruku – a čtu s chvatem,

kdo tu dále stlívá v zemi – – –

Bože, co tu psáno zlatem,

vždyť tak všechno známo je mi!

Vždyť, co nadějí jsem míval,

než jsem v život vyšel ráno,

proč jsem toužil, proč jsem zpíval –

všecko, vše tu pochováno!...