MEZI JÍZDOU.

Jel jsem vlakem divým chvatem,

v zad se točil šíleně

kraj, jenž planul klasa zlatem,

sytou barvou zeleně.

Chvílí bělavý jen mráček

unikal kol očí v dál,

v němž jak křížek malý ptáček

výš a výše polétal.

Modré lesy, bílé domky

v ladné leží staffáži,

bílá cesta, kol ní stromky,

budka, hlídač na stráži.

Vše se míhá kol mých očí,

znavuje a mámí zrak,

šíleně se mění, točí,

ubíhá až do oblak.

Náhle písk’ vlak pronikavě,

zajeli jsme v stanici,

přistoup’ kdosi smutně zdravě,

s horkou slzou na líci.

Zase jedem luhem, strání,

v zad se točí šíleně

kraj, v němž juž je klasobraní,

louky plné zeleně.

Pohlednu, kdo přistoup všecko; –

stříbrovlasá stařena,

v náručí jí dříme děcko, –

říš snů nad ním blažená.

Ohnivý k nám západ planul

rudě, zlatě, krvavě,

světla pruh do kupé kanul,

děcku zaplál na hlavě.

Zbudilo se světla dechem,

vypuknulo v štkavý pláč; –

ohlédnul se na nás spěchem

s údivem ten malý spáč.

„Kampak, milá moje teto“ –

ozval kýs se pasažér

„dítě choré vezete to

pozdě ještě na večer!?“

„Milý pane, jedu dále,

matka jeho umírá,

otec děcka v kriminále –

mně se život zavírá!“

„Tuhle z Prahy z nemocnice

dnes mně přišel telegram,

dcera má je mučednice,

k starosti to děcko mám.“

„Věříte, že sousto slední

dala červíkovi máť?

Ač již chřadnula den ke dni,

nechtěla mi syna dát.“

„Muž, ten, Bůh mu odpusť všecko,

pivo pil a karty hrál,

a když dcera měla děcko,

uvězněn byl v kriminál.“

„Zabil hráče u muziky,

přišli pro něj četníci,

ach, byl to bol převeliký

chorou ženu smrtící.“

Náhle písk’ vlak pronikavě,

zajeli jsme v stanici,

přestoupla tu žena právě

s horkou slzou na líci.

Pohledám do kraje z vlaku,

zřím to dítě přechudé,

stařenku s tou rosou v zraku –

– co, ach, z děcka, co bude!