MEZI KNIHAMI.

Knihy moje rostou při zdi,

je jich stále víc a víc,

jako když to u ní hnízdí

celá hejna vlaštovic.

Do mé síně vletujíce,

ó, co snů, ký jara dech

vnesly tyto vlaštovice

pod mou střechu na křídlech!

A zas jindy při pohledu

v příhrad řady zdá se mi:

síň má úl je, zeď má medu

pokryla se plástvemi.

Nechť teď venku zima kletá,

nivy sněhem zaváty,

v našem úle jak v dnech léta

stůl vždy čeká bohatý.

Chmurný den je... listí padá...

v okna bije větrů páž,

ó, jak knih těch kyne řada –

hrabeš se v nich, probíráš...

Mládí – láska – sny a touhy –

život v dějů zrcadle,

ale vše jen ohlas pouhý

hrudi dávno vychladlé.

Smích i bolest vstříc ti letí,

ale teď již jinak všem,

a tak náhle divně je ti,

jak když kráčíš hřbitovem.

Hřbitovem tuch, citů, snění,

ve sněm mrtvých veliký,

a ty knihy se ti mění

v srdcí schladlých pomníky.

Cos jak suchá tráva vzdychá,

cosi zní jak zvonů spěž,

zrakem bloudíš kolem zticha,

zlaté písmo – jména – čteš.

Slyšíš písně, hudbu, rýmy,

jež se v srdci zahostí,

a ty stojíš nad mnohými,

plný za vše vděčnosti.