Mezi knihami.

Byl podzimkový, šerý den

a těžký stesk mi v duši leh’,

tu náhle padl do oken

svit slunečný a v řady kněh.

Tak stály tady nehnutě,

kmen podle kmenu, – duchů les,

jímž jako orlí perutě

se myšlenkový šelest nes’.

A paprsk slunce na ně pad’

jak v starých dubů kořeny;

ten tam byl stesk a nesoulad,

já viděl prales vznešený.

Ten lidstva velkých duchů bor,

jak hledí ve svých myšlenkách

tak nepoddajně v žití spor.

A nesmrtelna dech jím táh’.