Mezi květy.

Já mám tě učit kvítka znáti,

ty, moje dcerko rozmilá,

jak na lukách a na souvrati

a na mezích se rozvila?

Ty lítáš travou jako včelka

od květu v květ a sem a tam:

spíš’ ty jsi moje učitelka,

já nevím, co ti říci mám.

Já řekl bych ti květů jména,

leč všude jinak zve je svět –

však ty jsi jimi ověnčena

a líp jim umíš rozumět.

Neb tebe blaží jejich krása,

až na líčkách máš červánek,

a tvoje velká radost jásá

jim vstříc jak ráno skřivánek.

A zrak ti září jen jen plana

a na tvých rtech je zvonků smích,

až těmi květy obsypána

v nich usneš, – sama jeden z nich.