Mezi květy. (1.)

Smutné bývá ovšem podívání

na strom plnojarem kvetoucí,

jeden za druhým-li třesoucí

květ mu sráží zefyrečku vání.

O ten pád – jak dlouhé žalování

naděje tu navždy hynoucí,

život že tu teprv rostoucí

v kolébce již nese umírání.

Však ta máteř s tváří usměvavou

dítky umrlé i zrozené

prvodechem – objímá v klín hebký,

a strom otec bílou kyne hlavou,

jako když si stařec vzpomene:

„blaze tam, kde hrob je u kolébky!“