Mezi květy. (2.)

Na mě též se květy sypávaly,

stromů, pod nimiž jsem sedával,

a já rád si s nimi pohrával,

jakby věštci byly touhy z dálí.

Jakby naději mou ukrývaly,

svadlou tak, jak já ji schovával,

shaslý svět, jejž kdy jsem hledával,

rozkoš velkou a bol neskonalý:

Rád si člověk velkou bolest nesa

do nebe až staví naději

čarokrásnou, i když hyne, klesá;

a kdy marné všecko namahání,

při posledním ještě kročeji

jest mu slastné – i to umírání!