Mezi květy. (3.)

O to jaro tehda krásné bylo,

pod lípou kdy v dešti květovém

bázlivé na rtíku růžovém

„ano“ ze sna k snům mě probudilo.

A ten vánek ticho tak a milo

lásku sypal v květu stromovém,

a mé srdce ve snu májovém

z vánku, slova, ze rtů věčnost pilo.

Od těch dob po vánku rychloletém

padají-li květy hynoucí,

posvátné jest mi to pohledění:

Vidímť život svůj tu s věčným květem,

jaro: láska moje horoucí,

vánek: touha, květy: políbení! –