Mezi květy, sluncem, písní.

Mezi květy, sluncem, písní

kráčím klidně cestou svojí,

a tu náhle jako přízrak

černá strmá hora stojí.

„Vzhůru, vzhůru, chceš-li dále,“

volá na mne. Sílu zkusím!

Co mám činit, nejít? Padnout?

Já tu horu přejít musím.

V nebetyčné zoufalosti

přejdu její vrchol tmavý,

tam – ne ještě hrob to není,

zase život tichý, smavý.

A jdu dál a dýchám volně

svátečních dnů světlou vůni,

cesta jako náruč květů

přede mnou se v dálku sluní.

A tu náhle – srdce stydne –

šíré moře u mne leží.

Co mám činit? Padnout? Přejít –?

Slané slzy přejdu stěží!

Ono volá, hučí, stená,

a já tlukot srdce dusím,

vidím dálku za ním, za ním –

já to moře přejít musím.

Tak jde život, tak jde dále –

slunce, hora, moře, štěstí,

ó, jen, Bože, dej mi sílu,

ať vše k hrobu mohu snésti!