MEZI MOŘEM A ZEMÍ.

Ku břehům tvojím, moře, žití mé mě hnalo.

Na zem jsem zapomněl, když u tě usínal.

Jak zcela jiné mně to jitro připadalo,

jež se břehu jsem tvého přivítal.

Roj myšlének mi tříštíš v samou něhu

a obklopujíc tajemstvím, mi odhrnout je dáš.

Jak těšivá je samota na tvojím břehu, –

tak sténám tam, kde teprv začínáš...

Tvé dutí celou noc jsem do snů svojich slyšel

a v žáru slunečním mne lákal vln tvých chlad.

Jsem ten, jenž v tobě utonul, a který z tebe vyšel,

a bolest svou k tvé slávě nechce přirovnat.