Mezi překládáním básní Carducciho.

Tak v básníku žít celou svojí duší,

za každým slovem jíti jeho knihy

až ke dnu, zřít, kde vrásek hlubé rýhy

skráň nejvíc zryly, v okruh stále užší

s ním vcházeti, že rhytmu spád i zdvihy

jsou tlukem srdce, které v tom, co buší,

svět soudí, krásu cení, věčnost tuší,

ji spínajíc ve tvůrčí okamihy,

jest kvasem činnosti tak opojivé,

že v samé lásky nejtěsnějším styku

je proti tomu každá radost malá,

s tím srovnána, čím v chvíli této snivé

tvé duši nová jiná křídla dala,

že obdiv taje v němou slzu díků.