MEZI PŘEKLÁDÁNÍM „BOŽSKÉ KOMEDIE“.

Den z mraků vstal, byl chmurný, neveselý;

mne viděl v práci, jak v dlaň tisknu skráně;

na skle mých oken dešťné kapky chvěly

se jako slzy. V mlze spaly stráně.

Já kráčel za ním. Duch se hrůzou tajil

v mých ňadrech, stále hloub se zrak můj nořil

v dno propastí, jež jako světy zbájil,

lidskému žití zrcadlo by stvořil.

A hodiny šly tiše nad mou hlavou,

jak Hory v tanci s vykasaným šatem;

já nevěděl v svou ponořen pouť tmavou,

že z mraků blesklo letní slunce zlatem.

A hodiny šly rychle nad mou hlavou,

já slyšel ruch jich kroků v kvapném reji

a nevěděl v svou ponořen pouť tmavou,

že šumí les a že se luhy smějí.

Až větrů van mi náhle prudkým dechem

se dotknul čela, zabloudil v mou knihu,

v ní listy rozvál – tu jsem procit’ spěchem,

a duší mou šlo cosi jak sen jihu.

Z tmy propastí já povznes’ hlavu v světlo:

po dešti nivy v slunce lesku plály,

stráň zpěvem zněla, mlází jarem květlo

a dešťné kapky na skle v perlách hrály.

I sklonil jsem zas hlavu v zamyšlení

nad prací svou... Proč neskane nám v žití,

kdy smutku moře nad námi se pění,

jen úsměv jeden v bouře vlnobití?

Mně ale skanul; chmurným nad zrcadlem

té poesie žití zadumaný,

tvůj úsměv, lásko, cítím v srdci schladlém,

jak pozdrav duchů od věčnosti brány!

A jako zde, co jaro usmívá se,

vždy hloub se nořím v rmutné stíny pekla,

mně v život posud v čaruplné kráse

báj lásky jako zlatá řeka tekla.

Jí pouze věřím, že projdu vše stíny,

nechť propasti zřím podél cesty zívat,

svit její skane ke mně do hlubiny

a vesel půjdu na hvězdy se dívat.