Mezi překládáním Mickiewiczových Dziadů.

Hněv posvátný jest, jak to v duši cítím!

Hněv tříbí, čistí, Jehovův to plamen.

Hněv nadšení jest, divé síly pramen,

blesk v tmu a vichru van to fádním kvítím.

Jak uragan hřmí tvůj, za hřívu chytím

jej rukou mdlou a vyděšen a zmámen

zřím v Medusy tvář! – Slzí tento kámen,

já s tebou v noc, v hvězd propasti se řítím.

A všecky křivdy, jež tvůj národ snášel,

dept carův, luzy škleb a pohrdání,

slz moře, v němž’s jak velké slunce zašel,

já cítím jak své rány na svém čele,

jak mroucího ston, jenž se zhynu brání,

a darmo k Bohu křičí o mstitele!