Mezi starým, nezměněným domem,

a jiným naproti, kde oni oba,

kdo zjevili mně světlo světa,

svou podstoupili trudnou smrt,

a oknem, několik jen kroků odtud,

kde ve veselé jizbě ponejprv

jsem poznal modrou hloub tvé duše,

mezi tímto trojím bodem osudu

jsme stáli my. Byl večer srpnový

a v teplých hustotách jen řídko hvězd.

A léta, léta všude za námi.

Tu v sebe vložily se dlaně:

„Zdali sejdeme se za rok zas?“

,Doufejme, že ano.’ Slova zdánlivá,

však srdce věděla, že nikdy víc.

Tak zašla v chodbě. Navždy. Prostě.

A do věčnosti jsme si odnesli

jen něco klidných stisků rukou

a nevýznamných slov, jež hovořila,

leč pod jich všednem bylo mlčení.

Byli jsme oba marni. Ach, i ty;

dřív mladá, krásná, dívčí síla-zář

a dosud jasné zdraví, svěží duše-hlas.

Marný byl náš duch a tělo, drobný majetek

a prostý šat, jejž jsme si koupili.

I místo v zešeřelých pláních znám,

kde dobré, žitím nikdy nenaplněné

tvé srdce bude těžkým spánkem spát.