Mezi svými.

Mezi svými! – kde kdo přijde,

starý, mladý, velký, malý:

toť by nás ti cizí lidé

z města ani nepoznali!

Ve světnici, v dýmek čoudu

sedí se to jako v ráji,

hlučný hovor v jednom proudu,

všichni jenom povídají!

Muži zhnědlých, vážných tváří,

hezké ženy u ohniště,

dívkám oči jenom září,

a kol dětí tratoliště.

Žena s ženou, kmotra s kmochem

nevědí, co dělat smíchem,

za kamny jen děvče s hochem

nějak zmlkli v koutku tichém.

Starý děd si nacpal znova

s úsměvem už dýmku třetí,

upřímná a věrná slova

všem od srdce k srdci letí.

A ty děti každou chvíli

přitulí se k naší selce,

a když dá jim krajíc bílý,

dál šeptají o Popelce.

Tak to u nás na vesnici,

sníh když zavál v prostřed zimy

od města tu železnici

a jsme doma – mezi svými!