Mezi troskami.

Síň rozsáhlá.

Svit měsíční sem řadou oken padá

a u stolu spí milosrdná sestra – dítě ještě.

Znavena na stůl klesla hlava mladá.

Kol řady lůžek, primitivních zcela,

a na nich v bolestech a horečných snech leží

rozbitá lidská zohavená těla.

Pokrývky hnědé smutné trosky halí,

smutnější nežli kdekoliv lze zříti.

Antické chrámy dávno dodýchaly

a Pompeje jsou mrtvy i zdi Babylonu,

svatyně Azteků i němé sfingy v poušti.

Leč tyhle trosky žijí, z jejich stonů

života žízeň volá, touha po shledání.

Ty trupy beztvárné, jimž ruka, noha schází,

ty hlavy nebohé, rozbité k nepoznání,

ty bědné trosky domů chtějí jíti,

kde po nich touží milující srdce. –

Jen do hrobu se nechtí položiti.

Och bído, zoufalství! K životu málo síly –

a k smrti vůli nelze, nelze míti,

když ještě živé trosky těla zbyly.

Procitla sestra... Síní kráčí zticha,

a měsíc svítí. – Z trosek bolest dýchá.