MEZI VESNICKOU MŠÍ.

Vzduch letní byl pln vůně, jasu, něhy;

pod skalou řeka zelenými břehy

se vinula skrz olší tlumy,

po nebi táhly velké mraky bílé

jak plachty vzdušných lodí beze cíle

a v dálce modraly se chlumy.

U hřbitovní zdi stál jsem. Kostel veský

se díval stromy v zamlklý kraj český,

dnes neděle, mše byla právě;

po hrobech pivoňky a růže květly,

tu motýli dva purpuroví vzlétli,

tam ještěrka se mihla v trávě.

Zněl varhan hlahol veliký a slavný

a chorál k němu posupný a dávný

přes hroby, skálu, táhnul k vodě,

a vítr ob čas zadul v staré lípy.

Ten mrtvých život s žitím, jež tu kypí,

se v divné zdál být shodě.

A moje hvězdné pantheismu dumy

a víra těch, nad nimiž lípy šumí,

vše padalo si do náručí;

můj pohanský zpěv jásal v píseň víry!

Ráj obrovský byl přede mnou svět šírý,

kde pouze život pučí.

Co na tom, že se tady člověk trudí?

Nechť poznáním i věděním jsme chudí,

jen silní buďme všickni láskou!

Pak všecko jedno, básníku, co bájíš!

i to, co, víro neúprosná, tajíš

pod hrobů černou maskou!