Mezizpěv.

Byla zase jednou noc;

já noc rád mám, jako milku,

neb čím temnější jest ona,

tím světleji mysl plane,

jako ducha meteory,

tím světleji láska hárá,

jako třpytné nebes hvězdy.

Duch náš noc jest,

ale s nekonečným nohem,

plným hvězd a dálných světův,

kde ta naše mysl divá

z jedné hvězdy v druhou těká

bez konce a odpočinku,

sčítající marně věčnosť. –

Běda mysli nepokojné,

jež se zahledí v to nebe,

zadumá a zatouží tam,

pustí se tam na pouť v duchu,

probíhá tam mléčné dráhy,

chtíc tam jejich konce nalézt;

víc’ se k zemi nenavrátí,

leda zemdlena svým letem.

Byla zase jednou noc;

Václav kráčel po temenech,

viděl nebe, viděl zemi,

tam i sem jej hnala mysl.

Mezi nebem, mezi zemí

věru trudné stanovisko,

těžké, jako konat volbu

mezi svojí zasnoubenou,

která jest již tvojí ženou,

dávnou tvojí dobrou známou,

s kterou prožil’s mnohou rozkoš,

mnohou slast a mnohé štěstí

pod měsíčkem, pod slunéčkem,

pod střechou i pod oblohou –

a pak mezí krásavicí,

která dosud neznámá ti,

sedí v patře za záclonou,

časem ručkou odhrnuje,

a se dívá na ulici,

házejíc tam svojím okem

jako šípem, ostrým nožem,

a ti bodá v tvoje srdce,

vytahujíc ti je z těla,

a s ní duši, dušici tvou,

berouc obé na vidličku,

jak by její denní pokrm

byly lidské duše s srdci.

Lepší nebe, lepší dívka!

Když tě znudí nebes slasti,

věčné pění o věčnosti,

věčné mysli o věčnosti,

když tě znudí andílkové,

všichni svatí s světicemi,

ba sám pán bůh když již k zlosti,

skočíš na zem, jako domů,

najíš se a napiješ se,

posilníš se k novým postům,

a zas letíš v nebes brány.

U panny když dlouhá chvíle

po dlouhánských lásky listech,

jež jsi všechny jednou probral,

znovu nechceš opakovat;

když znáš tajnosti již její,

a když sedě u ní z nudy,

díváš se do jejích očí,

jako skrze mříže v nebe,

kladeš ruku v její srdce,

jako na hodinky staré,

které teď se zastavují,

a se stále opožďují –

jdeš zas’ o jeden dům dále,

vyhledáš si nové oči,

nové srdce, hladké čelo,

novou nožku obdivuješ.

Ale brachu! žena – země –

zákon přírody a církve,

jež jsou obě nelitostné,

chtíce otroky z nás míti.

Lepší nebe nežli země,

lepší dívka nežli žena.

Václav kráčel po hor čelech,

nad ním padaly tam hvězdy,

řítily se do propastí,

jako krásní snové mládí,

jako ladné jeho kvítí.

Padaly tam hvězdy dolů,

jako jarní níže s keřův,

jako něžné nezabudky

s mladíkovy duše, srdce.

Václavovi se však zdálo,

že se na hlavu mu řítí,

jako památek svět dávných.

Každá hvězda, jež tam padla –

jedna svěžích dob jest mysl.

A když tak se kácí světlá,

světlý kruh za sebou táhnouc,

tu mu strach probíhá údy,

že snad strhne s sebou nebe.

A když jedna mysl dávná

s nebe ducha padá zvadlá,

tu se zachvívá mu srdce,

že snad porve celou duši.

Hvězdy nebes – mysli nebes;

ony sebe čistí stále,

vyhazují s sebe zvadlé,

až tam zbudou jenom slunka,

hvězdy světla, hvězdy lásky. –

A to lidstvo, jako nebe:

myriady hvězd se třpytí

na obloze jeho dějin,

tisíce klesají v propasť,

myriady povstávají,

a vždy světlejší a krasší.

A teď válčí mezi sebou,

jako moře rozhukané,

hledajíce sobě středů. –

Václav hledí na nebesa,

dumaje si ve své duši:

„V moři hvězd svůj národ vidím,

zmítaný, jak v bouři loďka,

trpící, jak každá pravda,

uštvaný, jak vše, co velké.

Krouží na nebi tam lidstva,

válčí proti vrahům litým,

jako rek, jenž opásal se

zřídlem světla proti temnu;

rek tu volnosti a lásky

proti porobě a zlobě.

Hvězdo má, o hvězdo naše,

válči dále, krouží dále

prostřed moře zpěněného.

Pravda není celou pravdou,

pokud pro ni trpět třeba,

ona teprv skví se v záři,

když má sílu zvítěziti.

Dosti světla, dosti tepla,

dosti pravdy, došli krásy –

ale sílu volám hvězdo,

sílu v duchu, sílu v slovech,

sílu v činech, sílu v rámě,

sílu hromu, sílu blesku;

jenom síla spásou tobě.

Svatý bože, duchu velký,

jenž svou myslí držíš světy,

jehož dech jsou děje lidstva,

jehož um jest veškerenstvo –

dej nám kousek hněvu svého,

jehož hrůzou děsíš vesmír,

dej nám kousek síly svojí,

kterou třímáš ve své ruce.

Vždyť i my jsme tvoje dítky,

vždyť i my jsme částkou dechu,

který vane veškerenstvem,

vždyť i my jsme jednou barvou

z tvého velikého světla.

Či nás stvořil’s k zatracení,

a dav život bez života,

chceš nás trestat beze viny?

Dej nám sílu, velký bože,

a neb zbudím Promethea,

který dříme mezi námi,

a ten překvapí tě v spánku,

a ti vyrve hněv tvůj z očí,

a ti uzme síla z rukou,

uchvátí ti hrom z tvé pěsti,

podpálí svět v obou koncích.

O my známe pálit, hárat!

Přikovej pak na Kavkaze,

sešli orla našim srdcím –

ona přece budou růsti,

růsti věčně v našich ňádrech,

neboť my jsme nesmrtelní,

jako ty jsi mocný, velký.

Nezoufej ty loďko malá,

najdeš muže velikána,

jenž tvé světlo skupí v bod,

a tvou sílu v jeden střed,

a tvé teplo v jeden žár,

a pak zastaví tě v kruhu,

učiní tě z hvězdy slunkem.

Nezoufej ty loďko malá,

najdeš muže velikána,

jako obra mezi duchy,

jenž své bratry porve v proudy,

a je velkou myslí nadchne,

královskou, jak sám jest králem,

a jim zahřmí hromem zvukův,

velebným a velkolepým,

jako harmonie světů,

a jim vdechne sílu v ducha,

a té síle cíl pak vytkne,

účel vznešený a velký,

krásný, jako život sám!

Rychle, rychle, králi duchův!

procitni tam v našem lůně,

čekáme již tvého zjevu,

jako duhu sedmi barev,

jenž nás spojí s nebem činův.“

Václav mezi nebem zemí

stojí na vrcholku horstva.

Pahorky a vrchy, hory,

celá země v skroušenosti

k nebi pnuly ramena svá,

v velkém chrámě veškerenstva

k oltáři se obracejí,

kde odvěčné ohně plály. –

Byla pravé mše v tom chrámě;

měsíček hrál na varhany,

a tak s unylostí smutnou,

plnou touhy, rozechvění,

že i psy hnul k pobožností,

kteří k nebi se svým zrakem

pěli vytím modlitbu svou.

Na flétnu si pískal vítr;

břízy, svíčkové jak baby,

hrbily se, pějíc’ diskant.

Každý strom a každé křoví.

každý potůček i zřídlo,

vše co v šírém chrámě bylo

hrálo na svůj zvláštní nástroj,

a neb pělo svojím hlasem.

Byla venkovská to hudba,

bez partesů, bez souzvuku,

bez školy a beze zkoušek,

kde si každý svoje vřeštěl,

každý nástroj prim chtěl hráti,

každý prvním rekem býti.

A však bůh tam na oltáři

vzdělaným jest hudebníkem,

zná i kontrapunkt i rytmus;

nemůže tu hudbu snésti,

jež mu zní, jak kočičina;

zacpává si svoje uši,

neslyše ni prosby, chvály,

ba i díky lhostejny jsou.

Ve velebnosti tom chrámě

nuzákův tam nejvíc’ bylo,

již prosili o almužnu.

Jeden z nich byl hrbem sklíčen,

druhý huhňal, třetí kulhal,

onen slepý byl, ten hluchý.

Celý chrám na šíré zemi,

zdál se mrzákův být chrámem,

žebrákův to útočiště.

Leckde na temenech, stráních

pnuly kříže ramena svá

na vše strany všehomíra.

Omšené a s věky staré

stály jak pomníky časův,

jako pomníky té bídy,

nouze, strasti, utrpení,

které s lidem umírají,

jsouce vezdy s ním zas nové,

jako přikovány k žití

nerozlučnou jakous páskou,

jak jest tělo k myslím našim.

Stály jak pomníky časův,

pomníky vznešené lásky,

jež jak lidstva tajná struna,

jsoucí v stálém rozechvění,

čeká svého velemistra,

jenž by zbudil její zvuky

odsouzené nyní k spánku.

Mezi všemi kříži jeden

vynikal jest nade všecky.

Na blízku panského dvora

vypínají se dvě skály,

strmé, srázné, rozštěrbené;

stojí příkře proti sobě,

jakoby si hrozit chtěly.

Snad by dávno potkaly se,

válčíce jak obrové dva,

ale mezi nimi propasť;

bystřice v ní hučí jekem,

jako duch zpoutaný tělem,

jenž se vrh’ tam v zoufalosti. –

Na pravé z nich stojí kříž,

z dubu staven, tesán časem,

chmurou věnčen, zdoben mechem,

jako královským svým havem,

jejž mu matka země tkala,

dlouho tkala, drahně časův,

plačíc při tom hořké slze,

že ten královský syn její

marně vedl válku s nebem,

chtě je spoutat, strhnout dolů,

rozdělit je mezi lidstvo. –

Věčné lampy jemu svítí,

někdy hvězdy, někdy slunko,

časem blesky rozlícené;

nebes ptactvo jemu pěje,

obletujíc jej svým stádem.

V druhé skále stojí hrad,

staven z kamene a hrůzy,

z potu, svízele a strasti,

jimiž slepeny jsou skály.

A však vyschly pot i slze,

spojující kámen k sobě,

protož rozkácen a zbořen

jest již dávno zámek panský.

Kříž i hrad stál proti sobě

jako hroziví dva obři,

jako hroziví dva vůdci,

za nimiž se vojsko kryje.

Najednou se kříž ten zachvěl,

kolem něho plápolá zář,

rámě jeho obživuje.

Václav jeho dějiny čte,

jež jsou spolu děje lidu.

Z kříže boku krev se leje

hučivé bystřice proudem,

a krev bouří, a krev ječí,

naříká a pláče, sténá,

šumí, trýská, pění se, vře,

hučí, šlehá, pádí bleskem –

jest to krev, již lid byl prolil,

nevinný, jak malé dítě;

jest to krev, jež tekla z lidu,

a teď z kříže srší pěnou.

Z hlavy kříže slze tekou

vážným proudem veletoku,

hlubokým, jak celé moře,

tajemným, jak severu noc,

tichým, jako pohled v nebe,

a přec strašným, jako propast,

hrůzným, zoufalost jak děsná. –

Jsou to slze, jež lid prolil,

nevinný, jak malé dítě,

když se u kříže tam modlil.

Zpod noh velikého kříže

vstává postav na sta z hrobů,

jakby divotvorným prutem

vykouzleny z černé země –

strašidla to hrůzných zjevův,

rozedraná, roztrhaná,

zkrvácená, rozsápaná,

bledé, jako pomsty mysl.

Onen srdce ždímá v rukou,

jež si z ňader vyrval nehty,

z něho krůpěj vytočit chtě –

ono suché, prázdné krve. –

Tento nese svoji hlavu,

hraje si s ní, hází v výšku,

a tu jakby rozlítiv se

vrhá tam ji do propasti,

do bystřice rvoucích proudův.

Onde oko svítí bleskem

v lebce z kostí beze trupu,

a chtíc uhasiti žár svůj,

vrhá sebe v moře slzí.

Tamo jazyk vyrván z hrdla

po zemi se plazí v ústech,

vřeští skřiplivým svým hlasem,

a chtě uhasit svou žízeň,

vrhá do proudu se krve.

Zde zas’ jedna noha skáče,

tančíc si po cizých tělech. –

Kolem kříže velká vřava,

křiky, nářky, hádky, slze,

šumot, válka, vřesky, kletí,

zoufalosti ples a smíchy,

modlitby a písně svaté,

vše v podivné míchanici,

různé, směšné, jako city,

hemžící se kolem srdce: –

byly dějiny to lidu.

Aj tu ve veliké vřavě

s hladkou, usmívavou tváří

vstává jeden ve směsici,

vznáší ruce nad tím tlumem,

dává jemu požehnání,

jme se těšit hrůzné zjevy:

trpte, trpte.....

Náhle chmura nu nebesích

nad temenem kříže z dubu

postaví se v černém hávu,

a kříž bere na se postať,

postať hrozivého vůdce.

Ramena svá rozpiav v dálku

hřmícím hlasem volá v světy

běda vám vy pokrytcové!

Po horách a po výšinách,

po stráních a na rozcestích

ozvěna všech křížů zazní:

běda vám vy pokrytcové...

Chmura s nebes dolů padá,

vůdce kříž svou rukou kyne,

a všech křížů hlava stkví se,

jasnou září obklopena;

ony počnou pěti hymnus,

jako velkým hromův sborem:

dies irae, dies illa

solvet saeclum in favilla....

Soudný den to, ne však konec,

jenom pomsty soudný den!

Modlící se hory, vrchy

zachvěly se děsnou hrůzou –

ještě jednou světem houklo

jako velkým hromův sborem:

dies irae, dies illa

solvet saeclum in favilla....

Soudný den to, ne však konec,

jenom pomsty soudný den!

Taký Václava sen jímal,

a když probudil se z spánku,

prodral paprslek se světlý,

a tam na obloze temné

zaskvěla se lepá postat’,

zářící svou jasnou tváří.

Do ní vyryt sice smutek,

z oka mír však klidný září.

Hlavu vínkem okrášlenou,

vínkem třpytících se hvězdic;

v rukou třímá věnce z růží,

a ty sype v dálný prostor.

Klidná ústa mluví slova:

Klam a mam jest všechno v světě,

jenom láska pravdou jest!

Ozvěnou se táhne zvuk ten,

pěje celý vesmír věčný

ve velebné harmonii,

a v ní naše máti země,

na ni vše, co životem dchne:

jenom láska pravdou jest!

Nad obzorem dálným světa

prostřed zachmuřených nebes

ležel na temeni hory

pod stepilé sosny klínem.

Červánky již na východu.