Michal Szwejcer.

Noc. Boulevard Picpus dřímá v těžké mlze.

Vše uzamčeno, domy, okna, krámy,

a prudký vítr třese svítilnami,

v nichž slabý plamen hraje roven slze.

V tmu půlnoci jen s roztřepeným svitem

v té čtvrti, bídná kde jen žije chátra,

se krade světlo mdlé z pátého patra,

dům starý zvětralým kde tmí se štítem.

Komuna dokonává. Hlídky valné

jen procházejí ulic tmavou sítí,

krok odměřený duní, pušky svítí

mdlým leskem v mlze neprůhledné, kalné.

A z dálky občas rachot bubnů víří

a výstřel temný v ticho noční zazní,

po orgii tam ve krvavé lázni

smrt v stádech jatých komunardů hýří.

Zas vládne řád a zákon. Jako vlna

když nejvýš vzpne se, náhle v prach se tříští,

tak odboj kles’, jen strach zbyl na bojišti

a krev, které jest celá Paříž plna.

Kdo smělý tak, že tam, kde v stíny šeré

se stejně nevinnost jak vina skrývá,

se klidně okem světla v chaos dívá,

jenž dovřel oběti své zhltiv steré?

U sporé lampy tam dva sedí kmeti,

to Szwejcer s Rozwadowskim, druzi dávní,

ve svatém boji pro vlast druhdy slavní,

dnes v bídě žijící, však s duší dětí,

se srdcem apoštolů. Ve vyhnanství

sem zanesl je příboj emigrace.

O kůrku chleba těžká začla práce,

jak Dante pravil, šlapat schody psanství.

Kdys v mládí snech svou svatou Polsku zřeli

stát nad národy s ohvězděným čelem!

Té smutné Dolorosy spasitelem

chtěl každý z nich být, druzi jejich mřeli

na bojištích celého světa pro ni;

jim exil zbyl jen čtyřiceti roků

a odříkání – však též plamen v oku

a sloka pěvce, mysticky jež zvoní

a věčnou zpívá píseň a naději,

hymn „Nezhynula Polska“ šeptá plaše.

Tak čekali své vlasti Mesiaše

dva staří ptáci sněhu ve závěji.

On přijde! Szwejcer vzdychal každým jitrem,

jak Towiański věštil jeho příchod,

jak Mickiewicz ho tušil, v dálný Východ

vstříc putuje mu s posvěceným nitrem.

On přijde! Žaláře a pouta zkruší,

vykouzlí růže nad sibiřské sněhy,

vše rány zahojí a ducha žehy,

rmut slzí smyje s tváří, vinu z duší.

On přijde! vzdychal Szwejcer v chudé lože

se utýrán dne vedrem potáceje,

ne Polsku jen, svět z moře beznaděje

on v přístav vyvede, kde’s kotvou, Bože!

Vše události, jež se na svět valí,

v nichž Europa, pták, v dravce spárech stená,

jsou jeho posli, peruť jeho změna

a válka mystický plášť, v nějž se halí,

ve vzdechu bídných on své meče sková,

ve písni věštců zámysly své spřádá,

stín otroctví, jenž na svět nyní padá,

je kolébka, zkad zoře tryskne nová.

On přijde, kdy ho nejmíň čekat budem,

na prestol slávy matku Polsku vsadí,

bez vlády klesnou, jenž ji dáví, hadi

a velcí světa před ním padnou studem!

Tak Szwejcer snil a žil v svou dumu cele

při dunění děl pruských stejně vnořen

jak při komuny řádění, v ní kořen

byl jeho žití, vše kol prázdné, stmělé,

jen ona majákem, jenž stále planul.

Dnes rovněž v noci vraždění a vřavy

své s druhem k lampě ukláněli hlavy

nad knihu, větší svit jim v duše kanul.

To „Kniha polských poutníků“, kmet hlasně

čte s vírou v duši, s jiskrou v kalném oku,

co boulevard duní echem hlučných kroků,

co bubny víří v spád mystické básně,

co občas temný výstřel z dálky třeskne.

Jde hlídka kol. – Co ono světlo v štítu?

To signal komunardům, v jeho svitu

juž potlačeným nová hvězda bleskne.

Však nebleskne, dí důstojník a k domu

stráž zatočí, ve pažeb ranách dvéře

juž povolují, světlo bleskne v šeře

a schody úpí v sterých kroků hromu.

Kmet stále čte o Mesiaše příští,

druh jeho zbožně slouchá, hlavou kývá,

zní chodbou křik a lání, vřava divá...

On přijde! – pažba vetché dvéře tříští.

On přijde! – Tak jsi nesnil jeho příchod,

ty apoštole s vírou v duši svojí!

Pět kulí v srdce tvé zda zhasilo ji?

Třesk bubnů, v krvi nad městem plál východ.