Mickiewicz.

Do moře, v kterém vlny věky slovou,

do tmy, v níž lidstvo bádá ve zápasu,

by mohlo blíže k sobě strhnout krásu,

bůh vpustil velkou skálu granitovou.

A mračna, která ku východu plovou,

a vlasatice s rudou změtí vlasů

na pouti do věčnosti stanou v žasu,

leb její obletují titanovou.

Ta skála tvrdá vzdorující věkům

má ryzí zlato v hlubokém svém nitru,

ji plavec zná, k ní rád řídí běh lodě.

Neb vždycky proti moře tmě a vztekům

skráň její přísná obrácená k jitru

mu v srdci vzbouzí tuchu o svobodě.