Mickiewicz. (II.)

Ó, jistě právem nazýval se Adam,

on, první otec poesie Vaší,

pln úcty, lásky k němu zrak se vznáší,

pln úcty, lásky k nohám zpěv mu skládám.

Stál v čele duchů nesmrtelných řadám,

zrak věští upíraje v příští blažší

a světy myšlenek, a co je dražší,

i světy činů křísil myriadám.

A jestli národ před ním sklání hlavu,

co básník před tím jménem říci může,

jímž vše se mění v nesmrtelnou slávu?

Co hvězdy nebe? Co jsou země růže?

V něm splývá vše nejkrasším ve souzvuce:

v něm básník s národem jdou ruku v ruce.