Mickiewicz v Santa Croce.

V den Dušiček – byl posupný a šerý,

ač v městě nad Arnem, „kde si tak zvoní“,

v chrám vešel v společnosti milých druhů,

a přece sám; nad rovy čelo kloní,

kde Michal Angelo spí, Alfieri...

Jde v dumě, v duši stále řinkot kruhů

na šíji vlasti vzdálené on slyší

a křídel andělských tep v dálné výši.

Dí průvodce: „Zde dřímá Galilei!“

Šli druzi dále, o samotě zůstal,

a zápas věků letěl jeho hlavou;

zřel v slunce, hvězdy, jež se věčně skvějí,

a sterý problém v jeho duši vzrůstal,

dral jeho ňadra, žehl mozek lávou:

zem v planet vleku věčně otročící

a slunce vítězné a vévodící!

Zem – lidský rozum věčně v poutech hmoty

a slunce – lidský cit, ten věčně žhavý;

vždy slunce zvítěziti musí, cítil;

vše sny a touhy byly mu jak noty,

duch jeho po nich letěl plápolavý

a pravdě věčné v žhavý klín se řítil.

Teď ze všeho mu jedno v duši zkvétá:

Ne rozumem, lze srdcem dobýt světa!

To padlo v duši mu a již to zrálo

na divoký květ nadpozemské vůně;

v ty divy jihu syn severních ledů

zřel s duší, v níž to prsty duchů hrálo,

a skloněn nad mrákotné duše tůně

zde slavil dojemný ten svátek „Dědů“.

Ti velcí mrtví do snů jeho zřeli,

v nichž Konradův se tyčil fantom stmělý.

Zde cítil vše, co pozděj v písni věčné

mu dáno bylo pro vždy vysloviti,

svou sílu olbřímí, svou nesmrtelnost!

Vše spadlo s něj, co mělké, přebytečné,

jak blesky Sinaje moh’ v skálu vrýti

svou lásku, záští své, svůj vzlet i dělnost.

Zřel klidně v žár, v němž jeho duch se tříbil,

za svědka tvůrce Noci měl a Sibyll.