MIGNON

Mne každý jinak zve,

však žádné není mé

z těch jmen, jež dali mi.

Zvuk jeho halí mi

rtů jedněch zápona,

jak halí opona

tajemství skrýš.

Já neznám jméno své,

však ty je víš!

Ten, v bolesti kdo zrál,

je velmi stár.

Tak pravil krok i duch,

když cizích hlasů zvuk

mně zníval v sluch

a cizích ruk

když dotek bylo snést.

I já však budu kvést,

jak kvete kolem luh,

až dá můj Bůh.

A ty se ptáš?

Což hledí tak,

kdo milován by byl

a jehož zrak

by v drahých očích žil?

Já nemám nikoho

než háj a les

a tebe dnes

a zítra bolest svou.

Zda znáš ten širý kraj,

modravé pohoří?

O lásce hovoří

tam lesa taj,

sny bílé vzlétají

na křídlech paprsků

a v jejich záblesku

svět zlatem žhne.

Tam k duši lne

důvěra posvátná,

tam vše je mé

i radost závratná.

K těm výšinám,

kde nic už nebolí,

pospíchám z údolí.

Tam není chvat,

jen lásky širá říš,

té kráse blíž

pojď žít a umírat!

Dnů krásných předzvěstí,

pohádkou o štěstí,

veselým popěvkem

na smavých rtech.

Tak si mne vem

jak lesa dech,

jenž přeje lidem všem,

a přec jen někomu je útulkem.

To vše ti dám,

když se mnou zůstaneš,

i pak, když půjdeš sám,

kde jiný kyne svět.

Tak rozdán musí být

i plod i květ,

všem vůni dát,

všem pro útěchu být,

jen jednoho vším, co má, oblažit.