MIKROKOSMOS

Kraj lesa denní po únavě

jsem v zelenavou klesl mez –

a – místo zříti do nebes –

jsem zrakem bloudil v měkké trávě.

Zprv oko bezvědomě zřelo

a stíhalo trav různý list,

však záhy duše z dálných míst

se navrátila v moje tělo.

I objevil jsem světy celé

v těch trsech mezi lupeny –

co tvarů zde, co proměny

zde stíhá oko náhle bdělé!

Toť celé zahrady a lesy,

a jaký vře tu žití ruch,

jak předstihuje druha druh

v té droboulinkých tvorů směsi!

Ó nevíte, že přemítavý

jenž krokem zdrtit moh’ váš sbor,

jak zdrtil snad vás cestou davy!

A já, zda vím, kdo v moje směry,

v můj život zírá s věčných míst,

před nímž jsem míň, než drobný list

ve vašich lesích, efeméry?

A čí zas oko hlubší, věčné

bdí nad ním, jeho řídí dech

tak, našeho jak slunce běh

střed velký v dálce nekončené?...