MIKULÁŠ Z HUSI. (I.)

Vzhůru Vyšehradem na koni se žene

pan Mikuláš z Husi z hádky rozkvašené.

Jede na svůj hrádek, v mysli pomstu svírá.

komoň vesel kluše, jezdec pěsti svírá.

Slunce hlavu chýlí v oblak zlatoplavý,

komoň šíji lomí, velmož vzdorně praví:

„Neuvidíš, Praho, Mikuláše z Husi,

lstivá tvoje rada mého hněvu zkusí.

Pro tebe již nikdy meče nepovznesu,

buď si plna světic, nebo plna běsů.

Nechci dbáti věru, choutky tvé ni chtíče,

raděj v jámu klesnu hrobařova rýče.

Přísahám ti pomstu; nebudeš mít klidu,

máš-li sílu v pánech, má ji Mikeš v lidu.

A co přísahal jsem, nad statky a zlato

u Janovi smrti zůstane mi svato!

A ty, bratře Žižko, jediný můj druhu,

na hostině byl jsi v pánů vlčím kruhu.

Otráven jsi slovy zrádců těch už v krvi,

běda!“ – Tiskne pěsti, přitahuje brvy.

Temenem se výšil, komoň hlavu věsil,

potok, jindy tichý, přívalem se běsil.

Vlny, jindy kočky, rostly v divé lvice,

siný byl a matný úsvit půlměsíce.

Každá vlna zjevem bílé ženy byla,

plecí šířila se, vlasem kosmatila.

Jedna nad ostatní postavou se zmáhá,

a rameny svými k Vyšehradu sáhá.

Podál roste druhá; neobdobnou paží –

zlou tygřice tlapou – prvou dolů sráží.

Rozdrceny obě, dál je příboj nese,

komoň zastavuje, chvěje se a třese.

Vlnou rozkvašenou, hrozným zjevem ženy,

vzpjal se, nechtěl s místa komoň vyděšený. –

„Hojže, chabé zvíře,“ – podebral ho v boku –

„dále! –“ Marně! Zase vzpjal se komoň v skoku.

Výše vln se vzneslo polekané zvíře,

uhánělo bleskem, ale bez rytíře. –