MIKULÁŠ Z HUSI. (II.)

Našli Mikuláše za bílého rána;

Tábor rozžalostněn, Praha rozjásána.

V rožmberském domě chor Mikuláš strádá.

„Buďme jedno zase!“ teskliv Žižka žádá.

„Buďme jedno zase, jako dřív jsme byli!“

„Ne, však by nás páni zase obelstili!

Nesvolím! Já Prahy nenávidím z plna,

všecky musí odnést vlastní krve vlna!

Všecky! přísahal jsem, splním slovo jistě,

i kdybych měl zhynout hned na tomto místě!“

„Mikuláši, bratře, nech té hrozné hany,

smířím vás, zde moje ruka za Pražany!“

„Nechci tvojí ruky, volil’s jinou cestu,

k táborské jdu vísce, k panskému ty městu!

Nechci! rána boží pány trestat musí –

Tebe...“ nelze mluvit, v ňadrech hlas se dusí.

„Žižko“ – v tvář mu hleděl – „zle čas poučí tě,

odvahou jsi rekem, důvěrou však dítě!“

Objal Žižka šíji bratra Mikuláše:

„Tvým jsem, v jedno srostla dávno srdce naše!

Co se rozdělilo, musí srůsti zase!“

Pan Mikuláš v posled blažen usmívá se.

„Pozdravuj mou Prácheň – Husinec“ – a klesl;

usedavý nářek Táborem se nesl:

„Kdo nám vůdcem bude, kdo nám bude stráží?“

„Já!“ dí Žižka, „chci vám hlavou být i paží.

Druha obejmutím znikla chvíle sporu,

vzhůru bratří, vzhůru na táborskou horu!“