MIKULÁŠI ALŠOVI

I když je časem třeba do pláče,

což na tom, jen když v trudu hořkém vzplanem

vždy novou nadějí: trp, kozáče,

však přece jednou budeš atamanem.

Buď, atamane, zdráv! Skráň hrdě vznes,

však nevytrpěls v celém žití málo –

co bylo, bylo! – Vítězem jsi dnes

– však nikdo neví, co to krve stálo...

„Trp, kozáče!“... A byl to hořký trud,

jenž v čelo se Ti zaryl mnohým ostnem,

a nebývalo spásy odnikud

v zápase dlouhém, těžkém, bezradostném.

„Trp, kozáče!“ A trpěls, druhu náš,

div, síly že Ti zbylo k cestě další.

– Jak je ti dnes, kdy na vše vzpomínáš,

když vzpomeneš si, velký, dobrý Alši?

Buď, atamane, zdráv! Hle, tedy přec

nadarmo nebyla ta krušná práce,

a nepodlomen, chrabrý moloděc

dnes dospěl Jsi ku let svých padesátce.

Sám nevlídnou šels cestou mlhavou,

však za myšlenkou svou dál šel Jsi nadšen –

ba setmělo se časem nad hlavou,

tma slévala se kol z těch teskných mračen.

A časem vítr mrazivý kol táh’,

zlý, krutý život na Tě doleh’ přísně –

však neudolán, ve Svých samotách

Jsi pěl Své hrdé, bohatýrské písně!

Ty nezapadly do tmy. Ze Tvých stop

vykvetly růže, vzrostly ze Tvé krve –

tak zářit bude do budoucích dob,

co hořkou mukou vykoupeno prve.

Tak zkazky Tvoje věčně budou kvést,

co zatím čas vše dávné rány zhojí –

tak nezemře, co nesmrtelno jest

a v srdce druhá vešlo z duše Tvojí.

V tom všem, co snils, v Tvých zkazkách, bájích všech

Tvé české srdce vždy se ozve znova,

vždy zachví se Tvé lásky svatý dech,

již v hlubinách Tvé velké srdce chová.

A za tu lásku, kterou vždy Jsi nes’

v tom srdci Svém, v němž místa není falši,

náš atamane, pozdraven buď dnes,

buď zdráv, náš milý, věrný, dobrý Alši!