MILÁ VYČÍTÁ

Ty nevíš, milý, jak jsem mohla kvést

v tvé chudé kytici osudu zlého:

ty nevíš, jakou konejšivou zvěst

jsem mohla přinésti do pekla tvého.

Ty nevíš, milý, jak bych mohla růst

a zrát v tvém sadě, kde pták nezazpíval:

já mohla plodem být, vonícím u tvých úst,

jenž pelyněk tvé pýchy s rtů by smýval.

Ty nevíš nic. A já si vzpomínám

i na sny, které věděly a znaly.

A v slzách svých, když k ránu usínám,

vidím tvůj obraz jako z mrtvých vstalý.

A tvoje noc je lež a den tvůj klam,

jsi, miláčku můj, věrný jenom sobě.

A já i místo znám, kam tebe pochovám,

a čekám na tvém čekajícím hrobě.

Uvadlý drn je tvrdý jako pěst,

ani ta pampeliška nevykvetla z něho.

Ty nevíš, milý, jak jsem mohla kvést

v té plané kytici života tvého.

Uhasl jara jas i zlatý léta třpyt

a marný žal hrob marně lásky stíní.

Ty nevíš, čím jsme oba mohli být,

kdybys byl býval jako byli jiní.