MILÁ VZPOMÍNKA

Objal mne kdos nenadále,

v obě tváře políbil,

hosta milého zvu dále –

Vy se ptáte, kdo to byl?

Z mládí mého vzpomínka to byla,

nevýslovně drahá, něžná, milá.

Těsně přisedla hned ke mně,

do očí mi hleděla,

až jsem uzarděl se temně,

i ona se zarděla,

ruce naše za ruce se vzaly,

pohledy se vroucně celovaly.

A pak k odchodu se zvedá,

vzájemný když vyzněl cit,

usmívavá, touhou bledá,

šeptajíc: „Už třeba jít,

tebe čekají též povinnosti:

S bohem!“ – „Přijď zas brzy, milý hosti!“