MILADA.

Byl divadelní večer sváteční,

ba zdálo se, že úsměv sluneční

plá místo lamp; tak vřelá nálada

sem vála, jak by přírody vál oddech.

Hry básník ve dvou lásky svojí plodech

se zhlížel s oteckou dnes pýchou blahou,

neb hrána tragedie „Milada“,

i zřel ji, ducha svého dceru drahou,

jak žije, v dceři druhé vtělena,

v té dceři srdce jeho, kterou tvárným

svým darem obvěnila Uměna;

zřel rekyni svým bolem velikou,

jak slovem, hybem uchvacuje žárným

a jímá srdce všech svou tragikou – –

nechť mnozí z historických tragedií

prý vyvětralý parfum nudy čijí...

Děj „Milady“ – toť tragedie žhavá.

Když v duchu moci svatopetrské –

svou hrůzou mandát krále Vladislava

jak hrom sjel do Jednoty bratrské

a záhubou v ní řádil nesmírnou,

když ohněm, sekerou a mučírnou

lid katován byl, jehož duše čistá

jen milosrdím chtěla ctíti Krista,

jen pokorou a prací, blížním k blahu

a vírou, která káže trpěti

jak On, však vlasu nezkřivit ni vrahu.

Těch bezvinných, vždy svolných k oběti

když davy hnány na katanské jatky

a Milada i nad hlavou své matky

smrt žhavým prstem hrozit uzřela:

tu odvaha jí v srdci vyvřela

jak příkaz božský! Albrecht z Kolovrat,

ten králův rádce, strůjce mandátu,

jenž v pěsti své jak v dravčím pařátu

všech Bratří život svíral, tento kat

se z nenadání v blízku ocitl.

Tu Miladě se záměr zakmitl

jít k němu za vniterným hlasem božím,

nechť plamenem či proudem slz a hložím,

a prosbu vyřknout, nebes přispěním

tak mocnou, aby hnula kamením –

ba víc: i v ukrutníku srdcem lidským!

Šla k němu s odhodláním heroickým,

však z trýzně duše vykypělá slova

se darmo drala v prsa tyranova!

A naději děs zoufalý když sklál,

tu v Miladině duši záměr zrál

k set spoluvěrců drahých záchraně;

tu zapomněla trpět oddaně

dle víry své i jejich; zvedla dýku –

a zabodla ji v prsa ukrutníku!

Tou ranou zamířivši na původce

všech běd a trýzní, klnouc zlosynu,

pak s hrůzou zvěděla, až po činu,

že vlastního v něm zavraždila otce,

a zdrcena, jak jen svá vina drtí,

šla na soud vyznat čin svůj ve tvář smrti.

Své víře selhavší ta vrahyně,

ta ortelovaná i kletá všemi

přec tragická, přec tklivá rekyně,

ta padla, pokryta však trofejemi.

Kdo nadál se, až kat ji ubije

a na orloji stoletém jen čtvrtí

měr jeho pošine se rafije,

že podruhé zas odsouzena k smrti

ne pouze sama bude, ale spolu

i s otcem! Tragedie s autorem

a tvůrce odsouzen i s výtvorem!

Dán signál: Oběma jim hlavy dolů!

Duch, který neumírá, ortelován,

ne aby sekerou či plamenem

byl utracen, však aby kamenován

byl kvádrovým tím slavným kamenem,

tím základním, jenž drží Uměn chrám.

Ó Duchu! Naše viny odpusť nám...